Mnozí z vás si pod pojmem sodíková výbojka představí obří skleněnou baňku, kde je uvnitř pod vysokým tlakem soustředěna výplň v podobě chemického prvku sodíku, a odkud do prostoru proniká typický žluto oranžový odstín bílého světla.
To by však bylo zkreslené pojetí této technologie, která se opírá o dva základní typy. Liší se právě zmiňovaným tlakem pracovního média.
Nízkotlaké výbojky
Základ pro výrobu tvoří borokřemičité sklo, kde se uvnitř baňky koncentruje směs plynných složek kovového sodíku s malou příměsí vzácných plynů argon a neon. Vzniklá směs byla pojmenována po svém objeviteli „Penningova směs“ a je důležitá pro zažehnutí výboje. Tvar trubic je většinou do písmene U, někdy však mohou být pouze ve válcovém provedení.
Náběh na plný výkon probíhá postupně, nejprve se rozsvítí slabým narůžovělým světlem a pak se rozpálí spodní část, která mění barvu do syté žlutooranžové. Postupně pak tento odstín přechází do celé délky trubice.
Jejich specifickým rysem je monochromatický barevný odstín, velmi teplý a zároveň s indexem podání barev Ra nulovým. Z tohoto důvodu je nelze využít např. ve veřejném osvětlení, podání barev osvětlených předmětů je naprosto zkreslené.
Vysokotlaké zdroje
Co do velikosti menší baňky jsou uvnitř sevřeny značným tlakem sodíkových par s příměsí rtuti a některých dalších chemických prvků. Po uvedení do provozu a zapálení výboje se chovají podobně, jako jejich nízkotlací souputníci – osvětlují prostor v jemném růžovém, případně namodralém tónu, který se zahříváním baňky mění na bílé světlo se žlutavým nádechem. Samotná baňka se musí vyrábět z transparentního oxidu hliníku, je to z důvodu značného chemického namáhání.
Nevýhodou je horší index podání barev, ale stále na mnohem kvalitativnější úrovni, co se týče rozlišování barevných odstínů. Ty jsou sice zkreslené, ale pro praktické využití veřejného osvětlení parků, ulic, silnic, dálnic, náměstí a domovních fasád to postačí.